Alexkid: "Z Paříže mám fobii, v Berlíně je život o poznání kvalitnější..."

Alexi, na tvém vlastním webu www.alexkid.com je fajn sekce pro relax s názvem Things In My Life. Předpokládám, že se jedná o tvé vlastní fotografie věcí, které tvůj život postupně ovlivnily... Taháš s sebou tedy foťák na každém kroku, nebo lituješ i několika záběrů, které jsi nestihl zaznamenat?

Foťák na cestách?! Právě, že vůbec... Občas si ale vzpomenu, že ho mám v mobilu, tak fotím a to věci, které mi v tu chvíli přijdou zajímavé. Často je mým objektem zájmu dcera, která je teď pro mě jednoznačně tou nejdůležitější bytostí na světě. Takže prostě jen fotím a všechno hned uploaduju na web pomocí aplikace Instagram, což je mimochodem fakt parádní věc pro iPhone, kterou rozhodně doporučuju. Přesto se ale za žádného fotografa nepovažuju, baví mě to jen na té amatérské úrovni a nejedná se o nic hlubokého. To můj táta je větší expert, co se fotografování týče...

Přesto u tebe nějaké ty umělecké sklony budou. Kromě toho, že jsi multiinstrumentalistou a zvukovým inženýrem, máš prý také vztah k výtvarnému umění... Rozděluješ tedy každý týden stylem, že v pátek a v sobotu hraješ, ve středu a ve čtvrtek skládáš a v pondělí a v úterý se odreagováváš u plátna?

Počkej a to jsi vzal kde?! Koukám, že se o mně u vás rozhlašují super fámy... :) 

Tak to bych taky rád věděl. :) Ani nemáš svého oblíbeného malíře?

To nepochybně ano a je jich spousta (takže zřejmě sis udělal jen chybný úsudek), ale protože mě tolik ovlivňuje táta svým fotografováním, tak musím říct, že je pro mě vždycky hodně důležité světlo. Světlo kolem nás totiž vyjadřuje všechno a zřejmě i proto je mým nejoblíbenějším malířem Modigliani. Vždycky mě fascinovalo, jak on se světlem pracuje a jak skvěle ho dokáže do svých portrétů promítnout. Ale abych řekl pravdu, tak se poslední dobou zajímám mnohem víc o Street Art...

Jaký vztah máš vlastně k sociálním sítím a kolik času na nich trávíš? O SoundCloudu ses příliš lichotivě nevyjádřil, ale chápu, že to byl jen takový vtípek...

Co si budeme povídat, sociální sítě jsou prostě hrozný žrout času, a sám ho na nich trávím mnohem víc, než bych trávit měl. Ale přes Facebook teď komunikuji skoro stejně často jako přes email. Přiznávám, že je to hodně praktický nástroj k tomu, aby byl člověk v kontaktu s promotéry, producenty a vlastně i s nejbližšími přáteli. Z profesního hlediska je Facebook dneska už fakt nutnost, ale kdybych nebyl nucený používat ho k práci, asi bych už dávno spáchal virtuální sebevraždu a svůj účet vymazal. :) SoundCloud je samozřejmě super! Dávám tam hlavně své sety z různých akcí nebo z rádií a pochopitelně mě pak těší všechen ten zájem lidí z celého světa. Tohle má smysl...

Právě SoundCloud odhaluje hned dvě města tvého nejčastějšího pobytu – Paříž a Berlín. Jak často své rodiště s německou metropolí střídáš a co je tím hlavním důvodem pro život v Berlíně?

Do Paříže se dostanu tak jednou za 2 měsíce... Chybí mi sice kamarádi a rodina, ale snažím se, abych se tam příliš nezdržoval. Nevím, čím to je, ale momentálně mám z Paříže nějakou fobii. Mnohem lépe se teď cítím v Berlíně - přijde mi, že tu mám o dost lepší, o poznání kvalitnější život...

Jak moc tě tedy onen typický berlínský zvuk ovlivnil? Francouze s vaší pověstnou melodičností, která se projevila hlavně u tvého prvního alba Bienvenida s množstvím hostujících muzikantů a vokalistů. Tvé poslední práce jsou přeci jen o poznání minimalističtější...

Jasně, desku Bienvenida jsem vydal už v roce 2001 a bylo by hodně smutné a hlavně nudné, kdybych dělal přes deset let pořád to samé. Mám rád výzvy a tudíž rád zkouším nové věci. Každý se přece musí vyvíjet! Ale jak moc mě Berlín ovlivňuje, to nedokážu objektivně posoudit. To holt musí udělat jiní... :)

Velkou podporu jsi měl v devadesátých letech u Laurenta Garniera, který ti na svém labelu F Communication dal prostor nejen k debutovému EP Playground... Tenhle legendární label však svou činnost v roce 2008 ukončil. Co to pro tebe osobně znamenalo? Měl už jsi takové jméno, že sis obratem našel jiná vydavatelství?

Upřímně? Bral jsem to jednoduše jen jako jednu uzavřenou kapitolu a rozhodně jsem neprobrečel několik bezesných nocí... Jasně, díky F Commu jsem se zviditelnil a měl tam obrovskou tvůrčí svobodu, ale sotva se za tímhle vydavatelstvím zavřely dveře, zároveň se mi otevřely dveře jinde. Mohl jsem začít vydávat i na jiných vyhlášených labelech, jako jsou NRK, Rekids, Freerange a nyní i Desolat. Když jsem tenkrát pracoval pro F Comm a dovolil si vydat EP u Winkovy značky Ovum, byly z toho akorát problémy...

Laurenta teď bohužel po ruce nemáme, ale vzhledem k tomu, že jste velcí přátelé, třeba nám na tuhle otázku pomůžeš najít odpověď ty. Co bylo vlastně tím hlavním důvodem ukončení činnosti tak velkého a všemi dýdžeji respektovaného labelu?

My všichni jsme věděli, že to holt jednou přijde a tak nějak jsme počítali s tím, že nás ten pád čeká. Bylo to jen otázkou času, kdy to přijde, a dneska mám takový pocit, že se ten label měl zavřít ještě pár let předtím. Laurent už to jednoduše nestíhal, takže chyběl čas na řízení, pořádná vize do budoucna, peníze i motivace - ke konci to celé jelo už jen tak ze setrvačnosti, což je samozřejmě pro každé vydavatelství špatné... 

Nedávno jsi vydal pro změnu u Jimpstera na Freerange EP s vtipným názvem Shesgottoleave, na němž je i skladba Class Of 95. Povedená vzpomínková věc na začátky devadesátek. Proč jsou teď zase tolik populární ty jednoduché, skoro až primitivní, motivy ze starých analogových mašin? Je to tím, že dnešní čtyřicátníci chtějí zase zavzpomínat na ty staré mejdany, nebo bylo tohle období pro house music jednoznačně nejlepší?

Já bych neřekl, že zrovna devadesátky byly zlatou dobou house music... Teď vznikají mnohem lepší věci, stejně jako třeba na začátku 21. století nebo v 80. letech toho minulého. Každá ta doba měla něco do sebe. Vždycky vznikaly a stále vznikají jak dobré, tak i špatné věci. Mám jen pocit, že pořád platí, že v jednoduchosti je síla. Tenhle přístup se v muzice začíná vracet. Podstatné je, aby to mělo dobrý groove a ten může být velice jednoduchý - jen postavený na pár zvucích, ale přitom naprosto odzbrojující! Afrika Bambaataa o tom vždycky chytře říkal: "Všichni pořád hledáme dokonalý beat!" Stále platí, že týpek s jedním bicím automatem a synťákem může udělat mnohem lepší track, než producent se super studiem, výkonným počítačem a spoustou mašinek. Poslední dobou je spousta skladeb až příliš uměle přeprodukovaných a zvukově neuvěřitelně vymakaných a přitom ty tracky úplně postrádají ten základni groove a nemají v sobě už žádnou duši. Takže pokaždé je to velká alchymie...

Poslední dobou remixuješ jako o život, ale není tedy EP u Freerange předzvěstí nového alba? Přeci jen od toho tvého posledního Dub And Echo Tales u tolik vyhlášené značky Cadenza už letos uběhnou další tři roky... Jakým směrem se budeš na něm ubírat? Berlín, Berlín, Berlín a jen špetka Paříže? :)

Máš pravdu, poslední dobou jsem fakt hodně remixoval. Přiznávám, že až nezdravě moc... Vydal jsem samozřejmě i pár vlastních EP, ale můj problém spočívá v tom, že prostě nedokážu říct NE! Hlavně lidem, co dobře znám, takže jsem se do toho remixování až trochu zamotal. Teď ale dodělám už jen pár věcí a pak už si fakt naordinuju STOP stav, abych se mohl soustředit na své vlastní album. Uvidíme, co z toho všeho nakonec vyleze...

Remixoval jsi už kdekoho, včetně mého oblíbeného George Michaela... Co pro producenta taneční muziky tyhle zářezy znamenají? I v dnešní době, která vydávání muziky příliš nepřeje, je to ještě pořád finančně zajímavé, nebo jde spíše už jen o prestiž?

Jasně, ten stav byl samozřejmě nepopsatelný a moje první reakce byla něco jako: "Cože? I George Michael zná to, co dělám? On ví, že žiju na téhle zemi spolu s ním? Neuvěřitelné!" Přiznávám, že to pro mě bylo velké překvapení. Hodně příjemné překvapení...

Loni jsem byl v Paříži a bohužel mi ten pobyt vyšel na začátek týdne, takže jsem si klubovou scénu u vás vůbec neužil. House boat Batofar funguje myslím až od čtvrtka a v klubu Rex se také nic nedělo. Pro mě celkem překvapení, třeba v Londýně se stojí do klubu fronty i v pondělí v noci. Vážně to u vás žije jen o víkendech?

Je pravdou, že v Londýně je to fakt divočina. Lidi se tam chovají jako zvířata a kalí v jakýkoliv den až do vypuštění duše. Paříž je v tomhle jiná. Sice tam máme taky pěkně divoké mejdany, ale musíš opravdu vědět, kam se za nimi vydat. Většina těch dobrých akcí je opravdový underground se vším všudy, který se obejde bez té PR masirky a všechno je to postavené spíš na šuškandě. Abych řekl pravdu, tak mi bohatě stačí hrát, kalit a cestovat o víkendu, a přes týden se pak můžu s láskou věnovat své dceři a práci a některým akcím se raději obloukem vyhnout. :) Každopádně, když srovnám Paříž teď a Paříž třeba před třemi roky, věř tomu, že teď je to mnohem mnohem lepší...

Přesně před rokem jsi hrál v Malajsii, kde jsem v životě nebyl. Jak tam vlastně vypadá noční život, kdo do tamních klubů na tuhle muziku chodí a jak vybavené ty místní kluby jsou? Zavzpomínej trochu na tenhle pobyt, prosím...

Asi tě zklamu, protože Malajsie mě moc nebavila. Jedna párty byla OK a druhá naopak dost tragická. :( Tamní scénu tedy nemůžu objektivně hodnotit a možná jsem měl prostě jen smůlu. To vážně netuším...

Razíš heslo: "Sleep is for the weak", tak se nám přiznej, kolik hodin týdně toho naspíš... A máme ti tedy vůbec zamlouvat pokoj v hotelu? :)

Hele, hotel se bude určitě hodit! Druhý den totiž hraju v Oděse na nějaké párty, která trvá 24 hodin, sám budu hrát osm, takže se na to musím trochu připravit. :) Normálně spím v týdnu tak pět až sedm hodin, ale o víkendu bohužel jen tři, maximálně čtyři. Není to moc, ale za ta léta už jsem si tak nějak zvykl. Spánek není zrovna moje hobby, ale když už se mi podaří usnout, pak spím jako zabitej... :)

Díky za rozhovor a ať se ti u nás líbí podstatně víc než v Malajsii!

Tak to fakt neměj strach, věřím, že bude - z Berlína je to přeci jen kousek...

Ptal se myclick v únoru 2012.

foto: archiv

DJ a producent Alexkid se historicky poprvé představí v České republice a to v pátek 30. března na párty BE AT: v pražském klubu Chapeau Rouge!