Peter Hook: "Navždy hrdě ponesu vlajku Joy Division!"

Nedávno jsem pročítala Váš blog. Zvláště mě zaujal poslední příspěvek o novináři, který musel na rozhovor s Vámi čekat pět hodin. Berete tedy tyto rozmluvy pro média jako nutné zlo?

Tady byl hlavní problém, že interview bylo domluvené s reportérem, nikoliv ale se mnou. Zrovna jsme přiletěli do Toronta s obrovským zpožděním a bylo nemožné dělat nějaký rozhovor v čase, který si vymysleli, protože jsme samozřejmě museli především na zvukovku, zařídit nějaké další věci a já osobně se vážně těšil, že si ještě chvíli odpočinu v hotelu. Pak jsme se vrátili na místo koncertu a on tam stále byl! (smích) Bylo mi ho trochu líto, tak jsme to nakonec zvládli. A jestli to beru jako nutné zlo? Nebudu říkat, že ne, ale propagace je součástí mojí práce. Když lidé nevědí, co zrovna děláš, kolik můžeš očekávat příchozích na vlastní koncert? Takže vlastně ne, nemůžu to nazývat nutným zlem. Vzájemně si s novináři pomáháme. Je to, jako když mi podrbeš záda a já ti na oplátku podrbu zase ta tvoje.

To je moc hezké přirovnání! Vždy jste býval známý především jako basový kytarista. Například v dřívějším projektu Monaco, ale hlavně současném The Light jste se přesunul do pozice frontmana. Vnímáte nějaký rozdíl?

(smích) Na rozdíl od časů Monaca si to užívám. Myslím si ale, že je to hlavně v tom, že jsem nyní sám se sebou spokojenější a všechno mě tak nějak víc baví. Především zpíváním původních skladeb Joy Division jsem konečně docenil Iana (Curtise, frontmana Joy Division – pozn. red.) jako neuvěřitelného textaře a skladatele. To jsem si tehdy neuvědomil. Říkal jsem si, že je dobrej. Jenomže on byl zasraně skvělej! Zjevení... Jinak hrát na basu mě vždycky bavilo a bavit bude. Má neuvěřitelně mnoho poloh. Každopádně v The Light hraje na basu můj syn. Hledali jsme nejdříve zpěváky s tím, že já bych hrál stále na basu a skončilo to takhle.

Čí to byl nápad? Váš nebo přímo syna?

Vzniklo to proto, že jsme potencionální zpěváky asi zastrašili, jelikož se na internetu začaly objevovat negativní komentáře. Znáte to, jak je na internetu každý nejchytřejší na světě a musí to všem hned sdělit. Kamarádka Rowetta mi tedy jednou řekla: "Musíš to zpívat ty, Hooky, protože nikdo to za tebe neudělá." (smích) A měla pravdu.

Rowetta, známá z Happy Mondays, se s vámi také objevuje…

Ano, jsme blízcí přátelé. Skvělá holka. Myslím si, že je jako zpěvačka velmi nedoceněná. I proto jsem rád, že s námi zpívá a lidé si tak mohou lépe uvědomit, jak dobrá může být.

Když se ještě vrátím ke hře na basu, především do dob Joy Division, ten zvuk byl velmi osobitý. Často jako byste nahrazoval sólovou kytaru. A to držení téměř u kolen… Jak vzniká takový styl?

Zoufalstvím. (smích) Nějak jsem nedokázal poslouchat sám sebe v nízké poloze, takže jediná možnost byla hrát vysoko. A popravdě Ian to měl rád. Až by se dalo říct, že to vyžadoval. K jeho songům to naprosto pasovalo. Takže mě povzbuzoval, abych hrál přesně takhle. "Zahraj ty svoje vysoký věci!" To říkával na zkouškách velmi často. Díky jeho podpoře jsem se nebál.

Společně jste se potkali na koncertu Sex Pistols…

Jó, vymetali jsme všechny akce, kde hráli třeba The Clash, The Damned, Siouxsie and the Banshees, X-Ray Specs... Ten koncert Sex Pistols bylo hodně nabitý představení. Naráželi jsme na sebe v krátkých okamžicích. Ono chodit tehdy na takový typ koncertů znamenalo potkávat stále ty stejné lidi a jeho nešlo přehlédnout, protože měl na zádech černého kabátu bílý nápis HATE (anglicky "nenávist" - pozn. red.), přitom vypadal tak jemně. Už tehdy to v něm vřelo.

Od toho byl tedy krok ke společné kapele Warsaw.

Všechno dělal s obrovským nadšením a nasazením, na sto procent. Tím nemyslím jen hudbu, ale třeba i rodinu. Do všeho skákal bez rozmyšlení po hlavě.

Krátce nato přišlo jméno Joy Division, které vzešlo z románu The House of Dolls s nacistickou tematikou. K tomu jste přidali na vlastní náklady vydaný debut An Ideal for Living, na jehož obale byl vyobrazen člen Hitlerjugend. Fascinovala vás tehdy něčím tematika fašismu?

Tehdy jsme dali hlavně na obrazovou stránku věci. Celkově to dost odráželo naivitu a hloupost nás mladých. Když je ti osmnáct, devatenáct, myslíš si, že víš všechno. Tvůj názor ti přijde jediný správný. Postupem času zjistíš, že to bylo špatné a necitlivé. Naštěstí to není v podstatě nic, co by mělo být nějakou významnou součástí příběhu Joy Division. Jen jsme chtěli ukázat určitou bojovnost.

Dobrá. Začali jste koncertovat a úspěch na sebe nenechal příliš dlouho čekat. Jednou z prvních zahraničních zastávek byla Belgie, kde jste se měli na jednom podiu vystřídat s Williamem Burroughsem. (duchovní otec beat generation – pozn. red.) Jaké to bylo?

Já se s ním popravdě neseznámil, protože jsem se tehdy příliš styděl. Ale Ian, jako jeho velký fanoušek, si to nemohl nechat ujít. Tak za ním před koncertem zašel, aby se mu představil a Burroughs ho okamžitě poslal do prdele. Museli jsme mu připadat jako děti. V podstatě jsme děti stále byli. (smích)

To je milé. Jako Joy Division jste vydali dvě studiová alba, Unknown Pleasures a Closer. Ta nyní v nové úpravě střídavě hrajete na koncertech se svojí kapelou The Light. Jaký mezi nimi vidíte rozdíl, co se hraní na živo týče?

Začali jsme s Unknown Pleasures a mě samozřejmě okamžitě napadlo, že bychom měli udělat i Closer. Z nějakého důvodu ho mám raději. Je melancholičtější, křehčí, citlivější. Dalo by se říct obnaženější. Věci jako "Heart and Soul" nebo moje nejoblíbenější "The Eternal" mě při jejich hraní činí tak nějak otevřenějším.

Je Closer obtížnější pro interpretaci?

Ani ne, spíš se mě víc dotýká. Dojímá mě. Zároveň cítím tu obrovskou nejistotu z Ianových textů. Celé album je o zoufalství, smutku, melancholii. Všichni jsme byli z věcí, které se tehdy staly, velmi rozhození (album Closer vyšlo dva měsíce po Curtisově sebevraždě – pozn. red.). Je to spousta let, co jsem je nehrál a nyní můžu být opravdu velmi rád, že jsou zpět.

Ale zpočátku jste se prý cítil provinile, že najednou tyto skladby hrajete s The Light…

Ano. Tohle se táhne už od času New Order. Po Ianově smrti jsme okamžitě začali hrát v téhle sestavě pod tímto jménem a přestali jsme se ohlížet zpět. Když došlo k rozpadu New Order, nedovedl jsem to najednou pochopit. Proč jsme sakra neoslavili existenci Joy Division? Je to veliká ostuda. Když jsme s New Order začínali, připadala nám ignorace předešlého správná, ale nedokážu vysvětlit proč. Upřímně musím říct, že jsem nevýslovně šťastný, když mohu všechny tyto písně znovu hrát. Samozřejmě, že jsme s New Order čas od času něco zahráli, ale bylo toho strašně málo. The Light mi teď dělá obrovskou radost. Je to perfektní sestava. Už jsem zmínil syna. Jsem na něj neuvěřitelně pyšný. Je to skvělý basák. A po třiceti čtyřech letech zase hrát staré známé skladby, které budu navždy milovat, to je veliká poklona všem členům Joy Division. Doufám, že to ocení.

Co se New Order týče, samozřejmě vím o současném stavu, kdy se sestava dala bez vás opět dohromady. Mělo to nějaký dopad na váš současný projekt?

To mě vážně rozhodilo, protože si nemyslím, že by beze mě měli nadále používat název New Order. Momentálně jsme právně i osobně ve válce a já si moc přeji, abychom byli schopni přijít s nějakým opatřením, abychom to zastavili. Jsem opravdu smutný, protože se zachovali, řekněme ne zrovna jako gentlemani, neprofesionálně a hlavně vypočítavě.

To je dost smutné, zároveň si nedovedu představit ten nový zvuk.

I proto hraji skladby Joy Division jako poctu s kapelou The Light. To je to samé, jako kdybych je hrál pod původním jménem Joy Division, ale ti už přece nemůžou nikdy existovat. Nedovolil bych si to. Proto ať si hrají, jak chtějí, ale ať nepoužívají název New Order. Myslím si, že je to opravdu více o penězích než o čem jiném. Kdyby jim tak moc šlo o umění, mohli by použít zcela nový název.

To naprosto chápu. Když se bavíme o New Order a názvech, většina názvů skladeb neměla moc co dočinění s obsahem. Objevily se tam ale i takové, které byly inspirovány známými filmy. Byl to náhodný výběr i zde? (Cries and Whispers, Ingmar Bergman; Thieves Like Us, Robert Altman – pozn. red.)

To jsme jednou hráli v Berlíně v nějakém starém kině a já tam tehdy nakradl strašně moc filmových plakátů, na kterých byly stovky filmových titulů. Polepili jsme si s nimi pak zkušebnu. A protože jsme právě vždycky měli rádi, když neměl obsah písně nic společného s jejím názvem, občas jsme se inspirovali právě těmito plakáty. Takže máš pravdu, že to byl náhodný výběr i zde. Ne proto, že bychom byli náruživými filmovými fanoušky, ale spíš fanoušky názvů. (smích)

Když už jsme u toho, jaké byly pocity ze snímku Control od Antona Corbijna? (biografické drama o Ianu Curtisovi a Joy Division – pozn. red.)

Anton je můj blízký přítel. V podstatě jsme byli do Controlu zapleteni ještě dříve, než on. Když s tím přišel, byl jsem nadšený, protože vím, jaký je perfekcionista, fantastický fanoušek Joy Division a hlavně přítel nás všech. Každého z nás zná velmi dobře. Pracuje opravdu tvrdě a myslím, že je to na filmu a tom, jak nás zobrazuje, skutečně vidět. Vše je opravdu tak, jak se to stalo. Ten film je strašně smutný a pro mě osobně je velmi těžké na něj koukat, ale z té umělecké stránky je nádherný. Natočil ho úplně vzorově.

Řekla bych, že se po uvedení filmu zvednula okolo Joy Division nová vlna šílenství. Co říkáte na velmi mladé fanoušky, kteří se narodili až mnoho let poté?

Popravdě jsem si nejdřív myslel, že současné publikum bude velmi staré, asi jako já. Takže když jsem uviděl, že je to velmi široký mix, cítil jsem to jako obrovský kompliment. Člověk si vůbec neuvědomí, jak velký dopad hudba má. Hudba Joy Division je předávána mezi generacemi a mně to velmi lichotí.

Už jste zmínil, že s vámi zpívá Rowetta z Happy Mondays. V září s vámi takto ale vystoupil i Moby. Jak se to seběhlo?

Moby je starý kamarád, velký fanoušek Joy Division i New Order. Dokonce jsme s ním jako New Order jeli turné. Nejlepší, jak s těmito lidmi zůstat v kontaktu je, že jim prostě zavoláš: "Hej, jsem zrovna ve městě. Stav se na koncert poslechnout nějaký starý songy od Joy Division." Tak se tehdy v Los Angeles stavili i Perry Farrell a Billy Corgan. (frontmani Jane’s Addiction a The Smashing Pumpkins – pozn. red.) Vznikl tím nezapomenutelný koncert, kdy Billy zpíval "Transmission" a "Love Will Tear Us Apart", Moby dal "New Dawn Fades", Perry "Isolation". Každý to zazpíval po svém a hodně citově. Jsem moc rád, že tam byli.

Co na oživení těchto písní říká Deborah Curtis? (vdova po Ianovi – pozn. red.)

Pozvali jsme ji i dceru Natalii, ale to je těžké. Natalie je ve zvláštní pozici a navíc si myslím, že není příliš velký hudební fanoušek. Ale je to moc milé děvče, teď se, myslím, přestěhovala do Londýna. Zato Debbie byla vždy hudební nadšenec, ale nemyslím si, že by příliš radostně spěchala na koncert, aby viděla mě, jak zpívám písně jejího mrtvého manžela. (smích)

To bude asi pravda. Nicméně teď se chystáte o Joy Division vydat knihu. Jí předcházela kniha o klubu Hacienda, který jste roky vedl. Kde se ve vás vzala touha psát?

Celý ten příběh spojený s Haciendou byl tak úžasný, že jsem se z toho prostě vypsat potřeboval. A spousta lidí mi v tom asi dala za pravdu, protože kniha měla obrovský úspěch. Neuvěřitelně mě to potěšilo. S knihou o Joy Division to bylo jiné. Tady mě prostě začaly unavovat všechny ty ostatní knihy lidí, kteří se třeba jen někde vzdáleně nachomýtli na koncertu. Řekl jsem si, že knihu o Joy Division by měl napsat někdo, kdo sakra byl v Joy Division. Musím přiznat, že psaní je pro mě velmi silným a smutným zážitkem, pořád frustrujícím. Ale jsem velmi pyšný na to, že jsem mohl být součástí a navždy hrdě ponesu vlajku Joy Division. Miluju Joy Division, miluju New Order... I když mám momentálně problém s jejich lidskými prvky. (smích)

Trochu jsem se dojala. Když ještě zmíníme Haciendu, jak to jde na labelu Hacienda Records?

Jde to dobře, i když vést teď nahrávací značku není zrovna jednoduché. Ale jedno jsem se naučil. Musíš použít minulost, abys vytvořila budoucnost. A to teď právě dělám. Snažím se využít síly jména Hacienda, abych pomohl mladým skupinám získat šanci v tomhle složitém světě. Nemůžu zas dělat moc, ale snažím se. Spousta lidí mi posílá svoje demo nahrávky. Vždycky si najdu čas na to, abych si to mohl v klidu poslechnout.

Skvělé. A ten film o klubu?

To jsme udělali DVD složené ze záznamů kamerového systému na Silvestra 1995. S mým dalším projektem Man Ray jsme nahráli soundtrack, který hodláme vydat při příležitosti třicátého výročí Haciendy, což bude 21. května. Je toho prostě spousta, co se děje. Jsem teď vážně spokojený.

Je toho opravdu hodně. Plány do budoucna?

Když máme ten nový rok, mé předsevzetí je - hlavně se udobřit s New Order. (smích) Jinak mě čeká spousta hraní jako DJ, baví mě to s The Light... Ne, jsem v pohodě. Mám toho dost. (smích) Prostě... Je
to dobrý.

Je to perfektní. Děkuji moc za rozhovor a těším se v Praze!

Prima, mějte se a uvidíme se!

Ptala se Saiha v lednu 2012.

foto: archiv

Peter Hook And The Light se představí 12. února v Lucerna Music Baru!