Pavel Kloupar: "Záporáci se ozývají nejrychleji"

Pavle, bezpochyby patříš mezi promotéry, kteří se s projektem multi-žánrového festivalu Sázavafest zařadili mezi organizátorskou špičku na české hudební scéně. Letos jsi poprvé do programu nasadil také gigantické šapitó, kde pro čtyři tisíce lidí hrála elektronická taneční hudba. K tomu se ale ještě dostaneme. Můžeš se našim čtenářům nejprve představit? 

Jak už jsi zmínil, jmenuji se Pavel Kloupar, je mi čtyřicet let a narodil jsem se ve Vinohradské nemocnici v Praze. Oba moji rodiče jsou ale původem z Moravy, takže když zrovna nebyla škola, většinu dětství jsem trávil na venkově u Zlína. Dá se říct, že oba byli úplně normální lidé, maminka byla například vyučená švadlena a dělala různá zaměstnání, třeba i v administrativě. Jen pro úplnost, mám také o pár let mladší sestru.

Na rozdíl od ostatních hostů, se kterými obvykle dělám rozhovory, ty patříš do skupiny těch starších, kteří pamatují boom několika hudebních směrů, včetně elektroniky. Je asi jasné, že jako teenager jsi moc přístupů ke kvalitní hudbě neměl, ale přesto, vzpomeneš si jakou hudbu jsi poslouchal třeba ve věku patnácti let?

Myslím, že jsem v tom věku začal chytat novou vlnu, která byla poměrně slušně nastartovaná. Tedy rané Depeche Mode, Yazoo, New Order, kteří povstali z Joy Division, Eurythmics, OMD a samozřejmě i míň elektroničtější a někdy i víc komerčnější kousky. Postupně se to přetavilo až ke skupinám typu The Cure - mým největším oblíbencům - k celé kytarové indies scéně. Nicméně kouzelné na tom bylo to, že to všechno bylo zakázané ovoce. Panoval tu komunismus a na rok osmdesát devět jsem si musel nějakou chvíli počkat.

Byl jsi někým ve svém hudebním výběru ovlivňován, třeba rodiči?

To vůbec, vždycky jsem měl svůj aktivní přístup a hodně jsem si hudbu, co mě bavila sám vyhledával. Máma poslouchala spíš Elvise Presleyho nebo jazzové věci a otec normální záležitosti té doby jako Beatles. Pochopitelně to také pořizovali převážně v zahraničí.

Vím, že během totality se mladí lidé rozdělovali do určitých skupin, hodně se podle toho lišilo oblečení…

No jasně, byli tu depešáci, máničky, veksláci, metálaci…těch skupinek bylo docela hodně. Já jsem určitě k patřil k těm prvním, depešákům. Byli jsme takoví černooděnci, kreslili jsme anglický vlajky v lavicích ve škole a všude jinde kde to šlo! Dneska mi to přijde docela úsměvný ale dost v pohodě. Pro první jejich desky nebo kazety jsme jezdívali na černé burzy. Ty byly zakázané a často je rozháněli policajti. Mohli tě kvůli tomu sebrat, takže člověk si nikdy nebyl jistý. Mám pocit, že tenkrát nás leželo v muzice mnohem víc. Dnes mi to díky technologiím přijde všechno takové povrchnější, nicméně nedivím se tomu a chápu to. Všechno je mnohem jednodušší a jede to jak na běžícím páse.

Kdysi mi někdo vyprávěl, že za hudbou se dalo docela úspěšně cestovat do Polska, kde byl v té době režim k hudbě a mladým lidem trošku uvolněnější…

V Polsku jsem byl několikrát, šlapalo to tam docela slušně. Určitě, ale nejvíc jela Budapešť, kde byly různé trojkoncerty. Hráli tam v té době například Sting, Peter Gabriel, Bruce Springsteen, The Cure a podobně. Takže do Polska jsme sice jezdili, ale naše cesty hlavně směřovaly do Maďarska, kde to žilo nejvíc. Dokonce se tam daly u soukromníků nakoupit originály desek, což u nás naprosto vůbec neexistovalo.

Když se vrátíme k nám, kam jste chodívali v Praze nejčastěji za zábavou? Fungovaly tu nějaké normální kluby?

Existovaly tu pro nás maximálně tak tři diskotéky, kam jsme mohli my černooděnci zajít. Byla tam depešácká muzika a někdy i projekce s klipy. Vzpomínám si na klub Vlasta na Džbáně či na Srdíčka v Hybernské ulici, kde hrál shodou okolností a jmen DJ Václav Havel.

Na začátku našeho povídání jsme trošku zapomněli, jak jsi vlastně prošel vzdělávacím systémem? Chceš o tom mluvit?

Proč ne, vystudoval jsem gymnázium Na Pražačce a pak nastoupil na základní vojenskou službu. Bylo to na Slovensku ve Zvoleně, kam se cestovalo čtrnáct hodin. Zařazen jsem byl k protileteckému radaru.

Jsme v období po skončení vojny, co se v tvém životě dělo dál? Nastoupil jsi do práce?

To bylo hodně složitý tenkrát. Vlastně jsem každý půl rok dělal něco jiného a docela dost jsem se sám hledal. Netrvalo ale dlouho a přišla sametová revoluce.

To je dobré téma! Jakým způsobem jsi ji prožíval ty?

Docela zvláštně. Bylo mi zhruba dvacet let a dost dobře jsem tu situaci neuměl využít tak, jako lidi, kteří byli trochu starší. Nebyl jsem dost zralý, abych z té situace byl schopný vymáčknout maximum. Měli jsme vizi získat nějaký prostor na klub, který bychom si dělali po svém, no bohužel jsme v tom věku neměli prostředky a vždy nás někdo přeplatil. Na druhou stranu jsem byl už dost starý na to, aby mě to výrazně poznamenalo a bylo mi dost dobře jasné, že ten režim před tím byl pěkné svinstvo.

Uvědomoval sis už v té době, že se v budoucnu budeš věnovat téhle branži? Myslím produkci různých koncertů, později i celého festivalu…

Muzika mě bavila vždycky a první zárodky takového zájmu se objevovaly už rok před revolucí tím, že jsme hodně intenzivně cestovali a vozili do Prahy štosy desek a pouštěli je třeba ve vinárně U Jaurisů v Michli. Každopádně někde uvnitř jsem cítil, že se kolem toho chci nějak motat. Bohužel jsem pořádně nevěděl jak a to, že by mě nějaká produkce mohla živit, mi ještě docela dlouho nedocházelo. Žil jsem tedy úplně normální život, chodil na koncerty kapel a postupně získával známé. Někdy před rokem 2000 jsem pracoval ve firmě, která pořádá veletrhy a výstavy. Dostal jsem se tak i k lidem z různých reklamních agentur a jim podobným. Po čase jsem měl na starost několik akcí, tedy zaplnit výstavní plochy a zorganizovat doprovodný program. A tady to vlastně někdy začalo, začal jsem dělat produkci a konečně jsem se našel. Jenže potom přišel průšvih. Měl jsem hodně vystavovatelů, mediální partnerství a několik perfektních kapel. Těšil jsem se na to, jenže majitel firmy to na poslední chvíli všechno zrušil. Už nešlo couvnout, tak jsem to vyřešil jednoduše. Podal jsem ve firmě výpověď a ten mejdan jsem udělal na vlastní pěst sám.

Dobrá, tady někde se rozjela tvá agentura IN Promotion. Pamatuji si, že jsem tvé jméno začal registrovat poměrně záhy, hlavně ve spojitosti s Music garden Stromovka, později s vybudováním klubu Retro či asi nejznámějším projektem, kterým je Sázavafest. Můžeš mi popsat jak tedy agentura vznikla? Bylo mezi tím ještě nějaké časové vakuum?

Právěže nebylo. Já jsem realizoval ten doprovodný program a s tím si vytvořil velké množství mediální partnerů. Jedním z nich byl shodou okolností projekt “Praha – Město evropské kultury roku 2000.“ Dali mi obrovský prostor a já jsem hned ucítil, že tohle je cesta kudy půjdu. Dělal jsem pro ně ještě pár různých akcí a pomalu si osahal, jak produkce jako taková funguje. Dost záhy jsem zatoužil po něčem vlastním. Hodně jsem přemýšlel, skoro kvůli tomu nespal, až jsem konečně objevil díru v časoprostoru a pustil se do svého nejstaršího a nejúspěšnějšího projektu – Sázafestu.

Jak tedy Sázavafest vznikl? Přeci jen poskládat funkční festival a tým lidí není pro začínajícího promotéra vůbec nic jednoduchého, ne?

Myšlenka vznikla na jaře roku 2000 a hned jsem na ní začal velmi intenzivně pracovat. O rok později proběhl první ročník. Ze začátku to bylo úplně šílené, prostě hotové peklo. Dělal jsem v nějaké firmě a den jsem sekal po minutách, kdy jsem pracoval, do toho běhal po schůzkách, hledal kapely, partnery, sponzory… Dělal jsem prostě úplně všechno, sám si dělal grafiku, stavěl si pódia, dokonce sbíral odpadky, prostě úplně všechno. Bylo dobré si to vyzkoušet, ale brzy mi došlo, že dělat veškerou práci je pěkná blbost. Člověk ale aspoň ví, o čem to je, a víc si pak váží spolupracovníků a úplně každýho druhu práce s akcí spojenou. Každá práce na festivalu je důležitá.

Jsi v kontaktu s ostatními promotéry?

Začínám mít pocit, že všeho je tak moc, že lidi začínají chápat, že musí začít fungovat trošku stmeleněji a komunikovat. Prostě se informovat, kde se co děje. Tady už jednoduše není možné fungovat jako jeden muž, který projde vším sám a nebude se koukat napravo nalevo. To je nesmysl, protože všechno jede v nějakých kruzích a širších dohodách. A ty v nich buď jsi nebo nejsi. Jsem rád, že jsi na tohle téma narazil, možná by nebylo od věci kdyby tu nějaké sdružení nebo asociace promotérů vznikla.

Je pro Sázavafest těžké shánět sponzory?

Bohužel už to není o slovech jako almužna nebo bakšiš, ale jsou to docela dospělé velké peníze, které musíš od partnerů získat, abys to mohl dělat na nějaké kvalitní úrovni. S vývojem festivalu po tobě lidé chtějí stále vyšší standard, ale málokdo si uvědomuje, co za tím vším stojí. Postavit festivalové město na louce prostě není žádná legrace.

Co všechno obnáší produkce takového festivalu?

Na začátku si musíš na nějaký papír nakreslit svoji představu areálu, jak to chceš mít postavené, kde a hlavně co všechno k tomu potřebuješ. Prostě mít jasno v tom, jak to ufo bude vypadat. Jaký bude mít tvar, obsah, kam přistane a kudy k němu přitečou zdroje. To je to hlavní. Těch zdrojů je několik. Tím prvním jsou návštěvníci, potom učinkující, technické zabezpečení a mnohé další. Těch témat je několik.

Nechme na chvíli Sázavafest a podívejme se na zoubek pražskému klubu Retro. S tím jsi měl také hodně do činění, že? Jestli se nepletu, dokonce jsi ho vybudoval…

Retro na rozdíl od Musicgarden nebyl projekt můj. Byl jsem přes některé známé osloven, abych pomohl s jeho rozjezdem. Stál jsem tak u jeho zrodu, kdy se na místě začalo stavět, ale jako takové jsem ho nevymyslel ani nikdy neprovozoval. Spíše jsem stál za takovou tou první propagační vlnou a snažil se tomu místu vdechnout život. Snažil jsem se sice později nastavit ten klub i trošku dramaturgicky, no vedení mělo bohužel docela jiné představy a navíc jsem na to dostal jen měsíc, dva. Normálně se takový prostor zajíždí přibližně dvě sezóny.

Na tvoje PR a promo jsem se chtěl také zeptat. Podle mě je to jedna z věcí, která ti jde nejlépe, jakou úlohu v těchto aktivitách ty sám vidíš?

Úplně maximální, protože je to pro projekty jedna z nejdůležitějších věcí. Každý den práci s médii věnuji určitý čas a snažím se s novináři udržovat přirozené osobní vztahy. A koneckonců se s nimi i hodně často radím, protože mi docela nezištně pomáhají.

Můžeš prosím zevrubně shrnout, jak proběhl letošní ročník festivalu?

Byl ve znamení předělávek chyb z prvního loňského ročníku v Kácově a v tomto duchu bude pokračovat ještě i příští. Jinak v podstatě obhájení loňské návštěvnosti a utvrzení se, že jsme zakotvili na správném místě.

Letos poprvé Sázavafest zaznamenal také podstatnou novinku. Tou bylo „dupla“ taneční šapitó pro neuvěřitelných 4000 návštěvníků. Po dobu tří dnů na něm jela produkce napříč tanečními styly. Kdo s touto inovací přišel?

Zeptal jsem se kamarádky-kolegyňki Maruš Markové, jestli si myslí, že je to dobrej nápad udělat jako novinku velkej taneční stan a začala tím být úplně nadšená a udělala pro zdárný průběh supermaximum. Velkou pomocnici jsme našli také v Lence Senové, kterou jsem oslovil pro profesionální výraz dramaturgie šapitó.

Zaznamenal jsi nějaké zásadní ohlasy? Sám jsem nabral pocit, že premiéra taneční hudby na multižánrovém Sázafestu prošla na jedničku…

Hlavně jsem nezaznamenal žádné negativní ohlasy, což považuju za úspěch. Záporáci se totiž ozývají vždy nejrychleji… Ale ať soudí hlavně návštěvníci, ne já. Samozřejmě jsou do budoucna jakákoliv doporučení vítána, k tomu je určen náš mail.

O tvém hudebním vkusu jsme už bavili, ale přeci jen, máš ty osobně nějaký vztah k elektronické taneční hudbě, nebo je to pro tebe svým způsobem nezorané pole a stále máš co objevovat?

Určitě se v žádném případě nebudu nazývat znalcem taneční scény, baví mě kytarové i jazzové projekty s tanečními prvky a dokonce asi i víc než před pár lety. Na taneční DJ produkci se však i do budoucna budu určitě radit s odborníky.

Půjdeme do finále. Jak vlastně využíváš svůj volný čas?

Co to je, volný čas? (smích) Hromadí se mi nepřečtené tiskoviny a nenaposlouchaná CD …. Taky bych rád někam vypadnul, třeba na kolech kolem Jižních Čech nebo do sklepních částí Valtického zámku zkontrolovat zásoby archivních vín a nebo v zimě někam za teplem…