Report z párty Vibrator s Ramadanmanem od Myclicka

Takové vibrace, že vzduchem létají boty...

Pětkrát už jsem dostal šanci a pětkrát jsem ji z důvodu velké časové zaneprázdněnosti nevyužil. Takže do šestice všeho dobrého... Konečně na Vibrator, noc, kterou tak sympaticky její rezident upozorňuje na nová zajímavá jména, jež bychom rozhodně neměli nechat bez povšimnutí. Po krásném slunečném a skoro až jarním dnu se Praha opět potáhla černým suknem a lehce se ochladilo. Jak stylová kulisa ke všem těm bubákům, kteří na nás už zanedlouho vybafnou ze sound systemu Roxy, až bude mladičký Ramadanman vyhrávat. Nic veselého jsem nečekal, ale znáte Tvykse, ten bude jistě zábavný jako obvykle... Hloučky turistů teď v půl dvanácté v ulicích produkovaly nadměrný hluk, bublalo to také před znovuotevřeným klubem v Dlouhé. Až takový zájem o hosta z daleka? Náhle jsem ve vzduchu zaregistroval letící předmět, který dopadl jen dva kroky ode mě... Bota?! To je přivítání, panečku. “Jestli mi tu bundu roztrhneš, dostaneš do držky!“ hulákal pěkně od plic vzpouzející se mladý muž, zatímco ho druhý za ni držel a za asistence ochranky klubu a halekajících čumilů se tu už chvíli přetahovali ze strany na stranu.

Side9000

I těch devět tisíc bych snad za pořádný zvuk dal...

Těžko říci, o co šlo a kdo byl vlastně v právu, já měl ten večer úplně jiné starosti a už teď nabral slušné zpoždění. Spustil jsem se raději pár metrů pod úroveň chodníku – pryč z toho blázince, vstříc novým zítřkům. Na schodech ani noha, před šatnou ani noha, v tom ohromném sále nohou tak dvanáct, z čehož dvě patřily prvnímu z hráčů, který si vytáhl černého Petra. Nebo snad Ondřeje? Side9000, majitel značky Owntempo, která to u nás s dubstepem myslí smrtelně vážně. Marně si však na tomto labelu lámou hlavu se zvukem, marně řeší mastering, když to pak ve skutečnosti nehraje... Alespoň ne teď a tady. :( Basy, respektive subbasy, bez nichž se tenhle styl prostě neobejde, tu zkrátka chyběly. Velmi trapný žert - každý DJ, aby si snad povinně vozil svého vyškoleného zvukaře, tohle bylo vážně zoufalé a snad i ta dětská chrastítka chrastí lépe. Raději utéci do chilloutu na první drink. Do místa, které mi po rekonstrukci tohoto klubu přijde bezkonkurenčně nejzajímavějším a nejhezčím. A heleme se, tak tady všichni jsou! :) Zřejmě se ke zvukařově (ne)placené dovolené postavili čelem, respektive mu za jeho neomluvitelné jednání ukázali záda. Všechna ta tolik pohodlná křesílka byla teď do jednoho rozebrána a klábosilo se zde o všem možném - důvod se vždycky najde a zřejmě i ta páteční noc byla pro mnohé dlouhá.

Chillout, kde se hraje chillout... Konečně!

DJ Cubik jim v zadní části téhle do posledního detailu dotažené místnosti v malém výklenku k tomu přátelskému pokecu vycházel maximálně vstříc. Konečně chillout, kde se hraje chillout, konečně chillout, do něhož není slyšet hluk z hlavního sálu, jako to bývalo dříve. Pouhé tři diody na svém mixážním pultu Kuba rozsvítil, aby těm sedícím náhodou nerval slova od úst a také jeho výběr muziky byl opravdu skvostný... Ať už to bylo s mou NEJ peckou loňského roku Violet Morning Moon od projektu Bubble Club v remixu Dr. Dunkse, či s Another World od Akabu, tedy jednoho z mnoha převleků Joey Negra, kterého si dovolil vzít do spárů stále lepší a stále pracovitější André Lodemann, vytvářel zde velmi profesionálně parádní náladu pro jeden sobotní březnový večer. Jako by teď do tohoto chladného místa někdo stříknul pár kapek vašeho oblíbeného parfému – hřejivé, voňavé a jiskřivé. To v hlavním sále bylo stále neveselo truchlivo, ovšem právem. Tahle temná muzika, kterou sem stále tak statečně Side9000 vhazoval ze svého notebooku takřka pro nikoho, si všechny ty ponuré kulisy zaslouží a jak zdejší osvětlovač za svým dlouhatánským pultem, tak i VJ Quark za malým stolečkem byli velmi citliví a všechno to zářivé a duhové si ponechali pro úplně jiný večírek.

Může černá svítit?

To pod jejich vedením jsem uvěřil tomu, že světlo může být i černé... Také jste si po nedávném vymalování posteskli, že se undergroundový duch Roxy s novou světlou malbou zcela vytratil a všechny ty zašlé zdi vám byly mnohem sympatičtější? Zcela zbytečně! Ta světlá poleva byla na místě a ideálně posloužila jako odkládací plocha po výjevy projektorů. Teprve s nimi stěny tohoto sálu ožily a co je důležité – střídající se výdžejové vám zde svými elektronickými tapetami pokaždé vykouzlí jiný příbytek, abyste se v něm cítili dobře. A Quark se opět činil! Různé kouřové opary, chuchvalce mlhy, výbuchy a to byste koukali, jak poutavý příběh se dá vytvořit z tenkých vodorovných různobarevných čar, když sotva znatelně poskakují do rytmu. Na  projektorech se ve staronovém klubu rozhodně nešetřilo a každá volná plocha získala chytrého a vtipného společníka. Dokonce i na chodbách a na rovinu přiznávám, že když na mě zíral mistr sám v nadživotní velikosti přímo proti vstupu do klubu, trošku ve mně hrklo. :) Jaký to démonický pohled!

Tvyks

Šusťáky? Už ne!

Do dýdžejské ohrádky si těsně před půlnocí zalezl sám rezident tohoto večírku a CD přehrávače ochotně přijaly pod svůj laserový jazyk první stříbrnou oplatku. Kde se tu náhle vzalo tolik lidí?! Stále žádný zázrak, avšak alespoň pod pódiem to konečně ožilo a parket už nevypadal tak zoufale prázdně. Také zvuk teď získal na razanci a přestože neměl Tvyks ani čelovku, ani v rukou baterku, prostor se teď celý rozjasnil... Zvesela, s hravostí a překvapivě tentokrát ne tak zhurta, přičemž bubáky nestřídali hastrmani, ale najemno nasekané hlasové samply, tedy atribut, který si po ukončení své elektrikářské kariéry odnesl s sebou. To tam je období, kdy se jeho fanoušci oblékali do neonově svítivých šusťáků a zoufale se snažili kopírovat jeho bláznivé úbory. Tihle už na pohled dosáhli plnoletosti teprve nedávno, v kurzu byly nejrůznější emo sestřihy a tam uvnitř jednoznačně známka punku. Jak z divokých vajec teď jednou rukou vší silou cloumali s jeho ohrádkou, druhou zas v euforii zvedali do výšky - zahaleni do svých vlasů, zahleděni do země, s povislými rameny, pohrouženi do sebe, vnitřně rozerváni... A co na to zdejší dámy?

Ramadanman

Ten největší introvert na 10? Ramadanman!

Ty měly úplně jiné starosti. Čas od času spustily z plna hrdla takový jekot, jako by je snad v zákoutí uštkl nějaký zapomenutý had či na ně ze stropu spadlo sršní hnízdo. Ač o celou jednu generaci starší, stále hraje pro mladé a ti si stále rádi za ním najdou cestu. V klubech se pak baví po svém, jen se svými vnitřními psanými pravidly. Ano, zvláštní a pro nás třicátníky jen obtížně pochopitelné... To Ramadanman jako by snad byl z jiné planety. Uzavřený, nepřístupný, unavený. Na pódium přišel až s půlhodinovým zpožděním oproti plánu, svůj maličký notebook pomalu a mlčky připojil k již připravené krabičce s nápisem Serato, na gramofonech roztočil dva krásné stejně zlaté vinyly a dle očekávání tu rozjuchanou atmosféru, kterou mu jeho předchůdce připravil, úplně shodil z lešenářské konstrukce tam někam dolů pod sebe... Už je to tady, bubáci už zase vystrkují růžky! Všichni se jako na povel zastavili. Aby také ne – teď jim chyběla ta vodící linka, která s nimi dosud manipulovala, a z reproduktorů se draly jen nejrůznější ruchy, skrumáž zvuků a podprahové vjemy. Drsná nadílka, jen co je pravda!

"Zhasněte, Ramadanman přichází!"

Dobrých deset minut je takto týral, až teď mohli být patřičně rozerváni a teprve pak se ozvalo ono sympatické naechované klapnutí a bicí automat začal vyklepávat o poznání radostnější písničku... Chvíli zacuchaný, chvíli úplně rovný rytmus – s tímhle už si poradili, s tímhle už se zase blaženě zavrtěli do stran a parket byl konečně do dvou třetin plný. Sem se zřejmě stále chodí jen na tu hvězdu. :( Osobně mě potěšil se zařazením té provzdušněné Blanked pod hlavičkou svého vedlejšáku Pearson Sound s tolik omamnými plochami, jeho remixu, pardon refixu, skladby Night Air od Jamieho Woona, tedy pecku, kterou loni hráli snad úplně všichni, jsem se bohužel nedočkal... Ovšem je také docela možné, že jsem ji jednoduše propásl při svém dalším courání do chilloutu, kde mezitím Cubika vystřídal Tomics, či na toaletu. Škoda, i když je pravda, že ke stávajícímu zahuštění jeho setu sem tahle svěží a romantikou vonící věc vůbec nepasovala. Tak alespoň jako tečka za touhle bezchybnou a důmyslně vystavěnou mixovanou prací? Také ne...

Good Smack, good vibrations!

Tvyks byl zpět, hodinky ukazovaly pár minut po třetí a britský mladík bez nějakých stop emocí ze skvěle odvedené práce pomalu balil fidlátka. Tenhle kluk ještě rozhodně nemá hvězdné manýry. :) Přišli sem na hvězdu a po hvězdě zas velmi brzy odešli... V půl čtvrté už vám tedy v chilloutu nenalili, bar byl opuštěný také na balkóně, zbýval tedy ten spodní. Je to Tvyks? Není to Tvyks? Barva oblečení by odpovídala, výška také, jen tu body language měl Smack úplně jinou a ta ho i na dálku prozradila. Takhle vehementně rukou ve vzduchu Ondřej do rytmu rozhodně nekyne! A také hudba se už poněkolikáté ten večer změnila. Teď si přišli na své milovníci všech těch bublajících wobblů. Dobrá volba s tímto hráčem pro závěr večera! Z celkového počtu tu zůstala zhruba čtvrtina parketu, ale v dobrém rozpoložení a v dobrém rozmaru. I v tuto pokročilou hodinu je Smack svým výběrem nemusel dlouho přemlouvat ke skokům do výšky, jeho mixy byly precizní a muzika velmi zábavná. Naprosto ideální koncovka! Takže díky moc za všechny tyhle vibrace - až na ten zvuk to byla parádní noc...

foto: David Karas david@techno.cz