Report z Muffin, Muffin! s Lone v MeetFactory od Myclicka

Z Lihovaru s Ruskami a Růžovým panterem do jednoho červeného domečku na konci světa...

Dělávám to tak pokaždé a tentokrát to nebylo vůbec nic složitého... Přesně v jedenáct večer jsem se rozhlédl po překvapivě prázdné tramvaji s číslem 20 a všechno bylo jasné. Ten ne, ten už je na tyhle noční radovánky starý, ta zase až příliš mladá a už dávno by měla být v posteli, tomuhle hraje ze sluchátek dramík, jedině tamhle ty tři - různobarevné tkaničky u bot je prozradily. :) A skutečně! “Lihovar, příští zastávka: Zlíchov.“ Do té tmy, do té zimy a do té pustiny jsme vystoupili jen my čtyři... Ruskojazyčné dámy byly už teď pěkně rozdováděné, stále se pošťuchovaly, cestou do kopce si prozpěvovaly ústřední melodii z Růžového pantera a bylo na nich zatraceně vidět, jak moc se na tuhle noc těší. Přestože chodím poměrně rychle, brzy mi utekly a bylo zřetelné, že MeetFactory coby záchytný bod už moc dobře znají - tohle trio šlo najisto. Na konci té dlouhé opuštěné ulice, v níž auto projede jen zcela výjimečně a většinou se jedná o taxík, stejně opuštěné červeným světlem nasvícené stavení. Tvyks má zkušenosti z Berlína, Tuco zas z Anglie a co se týče startu jejich společné rezidentní noci, rozhodně se za humny inspirovali. Proč otvírat “už“ v deset, když dneska se ta většina do klubu naučila chodit až v jednu ráno? Proč by se tedy trápili hraním pro nudící se barmany? Ti si aspoň mohou po náročném pátku o něco pospat, aby byli čerstvější...

DJ Tvyks

Potkejme se v půli cesty...

Jedenáctka bude tak akorát, stejný systém už nějakou dobu razí i holešovická Mecca. Pětice zavěšených bund na háčcích v šatně hravě prozradila, kolik bude uvnitř lidí, sedící muž, který zcela logicky neměl drobné na vrácení za dvousetkorunovou bankovku, mě však ubezpečil, že ne úplně každý si k němu svršky uschová. :) Takže dvacet? Pětadvacet? Možná tolik lidí se zde deset minut po jedenácté nacházelo, zčásti se opírali o ten dlouhý bar, kde se pět zaměstnanců staralo o to, aby netrpěli žízní. Vládla tu velmi lenivá atmosféra, kterou podtrhovali sami návštěvníci rozvalující se na těch inteligentních pytlích, jež se vytvarují přesně podle vašich znavených těl. Šok jsem však utrpěl hned po zavření těch těžkých kovových dveří. Tohle přece není MeetFactory! Alespoň ne ten samý prostor, s nímž se před časem běžný návštěvník Sperm Festivalu či Red Bull Music Academy Clubnight seznámil tváří v tvář... Z místa, kde končí barová deska, se vinulo černé sukno po celé šíři sálu a za ním tak zůstávala stejně velká, avšak zcela nevyužitá plocha se sound systémem. Lidi teď budou mít k dýdžejovi konečně blíže a ne tak zoufale daleko, jako v Kostele! Už ne kdesi v rohu na vyvýšeném stupínku, ale přímo mezi potencionálními tanečníky s nádobíčkem na stolku z úrovně podlahy.

Kdy příště? Mrkni na zeď!

Zvuk tak byl o poznání tišší a prostředí zároveň komorní až rodinné. Jako v jen o něco větším pokojíčku. :) Vyjma staré známé rozpustilé trojice, s níž jsem měl tu čest už v tramvaji, se na parket zatím nikomu nechtělo. Holky z Ruska však byly zcela bezprostřední, nepotřebovaly další společnost, pouze tu nejlepší hudební potravu znamenité chuti a od toho tu byl pan šéfkuchař Tvyks, který právě v přehrávači naklepával další stříbrný plátek, tentokrát s nálepkou Bad Mojo. Vůbec ne náhodou! Ideální upoutávka pro to, co se zde bude dít příští měsíc, konkrétně 25. března, kdy právě sem tento nadějný slovenský producent a zároveň majitel net labelu Splash Recordings zavítá. Soudě alespoň podle promítaného partylistu na jednu ze zdí tohoto klubu. Dobrý nápad, dobrá forma propagace a za Martyna a Jamese Holdena na dalším dílu Spermu o pár řádek níže raději už teď tisíceré díky! Nevím, zda ďábla, ale rytmus měly ty tři v těle rozhodně. Každou tu rozpustilou načechranou věc si užily a přestože by si nejen ony zasloužily zvuk o pár stupínků silnější, vypadalo to na slibně se rozjíždějící mejdan.

Cizinec jen pro cizince?

Konečně s muzikou, kterou u nás zatím hraje jen málokdo a jež hlavně není slyšet na každém rohu. Muffin, Muffin!, jak se praví i v růžovoučkých programech sympatického formátu do kapsy, je večerem, který se specializuje na bassline, electro a fidget. Možná bych přidal i UK funky či future garage, ale ono je vlastně všechno tohle škatulkování stejně jen k smíchu... Úplně stačí zmínit fakt, že pokud jste si Tvykse zamilovali skrze ty vypečené večírky Plastique v Radosti a následné Boom Bang Baby! v Rock Café, je tu jedna zásadní změna. Zřejmě už dost bylo electra! Musíte se smířit s tím, že doba přeci jen pokročila a on nikdy nepřešlapoval příliš dlouho na místě a pečlivě sledoval zahraniční trendy a to nejen v muzice, ale i v oblékání... Dalo by se říci, že pro české publikum, které by nejraději to staré zajeté pořád dokolečka dokola, byl vždycky napřed až moc a tak paběrkoval jen ty vzdělanější a odvážnější návštěvníky s velkým přehledem a s otevřenou myslí.. Vždyť i tady se stačilo zaposlouchat do družných rozhovorů a hned jste si uvědomili, že alespoň teď na startu párty jsme my Češi v menšině – ruština, angličtina, slovenština, už to něco vypovídalo – příliš brzy s touhle muzikou pro tolik konzervativní domácí clubbery. Jaké štěstí, že ho ta hudební osvěta pořád tolik baví!

CD Tuco.

Před ním se na stole vyjímal ten krásný mixážní pult, jemuž všichni dýdžejové neřeknou jedním dechem jinak, než “Osmistofkaodpajonýru“ + dva CD přehrávače stejné značky, něco tu však chybělo. Gramofony! Zdá se, že Tuca dnes čeká premiéra a systém Serato ve svém notebooku bude ovládat právě přes tyto výdobytky moderní techniky. Žádný problém - střídání klaplo na jedničku a také on teď roztočil styl, který rozhýbává parkety především na západ od našich hranic.Přehršel krátkých zvuků a samplů, stařičké Casio banky, občas pro zpestření nějaký ten vokál, tam zezadu puštěná mohutná basová linka, která bohužel tou dlouho cestou poněkud ztratila na kráse a pak ten nakažlivý na tři doby vyťukávaný rytmus stále dokola. Směle tu mohl protočit také materiál z katalogu značky Meanbucket, o níž pečuje spolu s Quimem, protože ten je opravdu na úrovni a to jak zvukově, tak nápaditostí. Stejně pestrý, stejně bohatý... Přestože to zatím nebyla žádná sláva, tanečníci se s pokročilou hodinou přeci jen pomalu trousili. Nakonec se přinutili, nakonec se obtěžovali a příchod hlavní hvězdy správně vytušili. Ten nesmělý hubený klučina, který doteď postával u barového pultu a na střídačku se zapojoval do hovoru s jedním nebo s druhým rezidentem této párty podle toho, jak se zrovna za mixážním pultem střídali, si ten svůj notebook otevřel přesně na opačné straně obdélníkového stolu, aby přes sebe s Tucem nemuseli lézt.

Lone

"Už hraje? Tak pojďme tancovat!"

Hezké intro! Přesně ta plocha, která voní dálkami a spolehlivě dokáže obejmout i pohladit po tváři. Jako by tu ten všudypřítomný kouř teď někdo vyvětral... Čas určený pro zírání do notebooku s bonusovým ohnutím zad se právě začal odpočítávat. “Teď nebo nikdy,“ řekli si zřejmě všichni ti, kteří sem dorazili, avšak do tance se jim dosud příliš nechtělo. Teď poslušně zvedli své zadky ze sedacích pytlů, odlepili se od barové desky a dali se tu do rozcvičky s jedním zadumaným instruktorem v čele. Ten převážně druhou polovinu svého “lajfka“ věnoval odkazu devadesátek. A pak, že je rave mrtvý. Tohle přece známe, na tohle si všichni moc dobře pamatujeme. Přesto to ani v nejmenším neuráželo, přesto to nikomu nepřekáželo – ba právě naopak! Všichni se teď pustili do divokého tance, jako by to pro ně právě teď v neděli s tak krásným datem 20.2. 2011 mělo býti naposled. Tohle vypadá na velmi rušnou noc – tohle už nebyl rave, to spíše punk a ani o to pogování nebyla v mnoha případech nouze. Není divu - když vám tam sám autor sází takové energické pecky a opravdu jen občas zvolní, kupříkladu s vyloženě romantickou Rissotowe_4, která svou náladou tak nápadně připomíná starou hymnu Pacific State od 808 State, také byste se neudrželi. Když byste tu ovšem s námi byli... A pak najednou šlus!

Lone

"Konec?! Jde se domů!"

Byly dvě a živáky prostě trvají jen tu hodinu. Přestože jde pouze o notebookovou pouštěčinu, u níž se člověk příliš nezapotí. Škoda, hezky mu to hrálo. :( Ona stovka návštěvníků se teď rozdělila na tři tábory. Část jich vzala nohy na ramena, snad aby stihla tramvaj ve 2:09, ostatní se rozptýlili zejména v prostoru baru, Tvyksova nejvěrnější družina se jednou rukou chytla jeho stolu a tou druhou začala ve vzduchu, stejně jako to dělávají všechny ty máničky v přetopeném kotli, se škubáním hlavy hrozit do rytmu tak, že mu přímo pod rukama hýbala se stolem. Ano, v tomhle má hraní z CDček s načítáním tracků do paměti oproti přecitlivělým gramofonovým jehlám nesporné výhody. :) Nenechal se vyvést z míry, jen si čas od času upravil pracoviště tak, aby čirou náhodou nebyl nakonec vytlačen až do prázdné části sálu za plentu a s tak bouřlivým přijetím pokračoval v krasojízdě. Opravdu neuvěřitelné, jak je tenhle tahavý rytmus účinný a jak snadno si s vámi na parketu pohazuje...

Tuco

Tuco: "Tenhle kabel sem, tenhle sem, tamhleten ještě sem... Fu*k!"

Ve čtvrt na čtyři bylo poznat, že střídající Tuco není ve své kůži. Neustálé lomcování s kabely, kroucení hlavou ze strany na stranu spolu s tím kouzelným slůvkem na písmeno F, upřené sledování displeje notebooku na střídačku s tím, zda se všechny ty kabely vinou do správných zdířek a následné vzteklé protočení talíře přehrávače. A znovu a znovu! Předtím bez potíží systém pracoval, teď se nějak vzpíral. Jaká klika, že se skladby daly pustit alespoň jednotlivě! A tak tu předchozí vždy nechal dohrát do konce a pustil další, než chybu s pomocí jiného milovníka Serata odhalil. “Naštěstí“ na jinak prázdném parketu jeho zoufalé snaze o zprovoznění přihlíželo už pouze deset posledních vytrvalců. Škoda, tak skvělá muzika a tak malý zájem o ni - to na Kosheen, Underworld a Chemical Brothers bude jistě plno. Jako obvykle. S nimi si však náš milý Lone na jednom pódiu zcela určitě nezahraje...

foto: hlava www.hlavarecords.cz