Report z koncertu Sofa Surfers od Myclicka

Surf do ruky a vzhůru na gauč?

Pokud jste minulý týden dostali chuť na Vídeňskou kávu a sachr k zakousnutí, pravděpodobně jste neměli jinou možnost, než si do rakouské metropole udělat výlet. Pokud je však pro vás Vídeň synonymem pro kvalitní hudební balzámy, které do světa tak často a tak úspěšně exportuje dvojka Kruder & Dorfmeister, pak jste mohli ve čtvrtek klidně zůstat v naší matičce stověžaté a vyšlápnout si jen pár kroků do kopce, do žižkovského Paláce Akropolis, abyste si užili sousedy těchto dvou šikulů. I přesto, že Richard Dorfmeister tuhle partu před časem remixoval, narozdíl od výše jmenovaných však poslech Sofa Surfers na gaučíku příliš nedoporučuji. To byste se o den později museli patrně vydat k čalouníkovi! Jejich hudba je totiž poslední dobou řádně od podlahy, zcela nespoutaná a nesmírně energická. Všichni ti, kteří si lístek obstarali až ve čtvrtek, tedy po poslechu CD Nonstop na Rádiu 1, v němž ve středu rotovalo jejich album Encounters, museli být poměrně rozčarováni. S trip-hopem a dubovou náplní předchozí desky měl totiž koncert pramálo společného! Jak tedy onen čtvrteční večer v Akropoli vlastně vypadal?

Pozdní příchod, aneb prošvihnutí Mauracher... 

Jak už jsem se zmínil v úvodu, ve tři čtvrtě na osm zbývalo ve Velkém sále pouhých pár místeček ke stání a všichni ti prozíravější si tu právě užívali poslední minuty vystoupení předkapely hlavních hostů - Mauracher. Reakce rozvášněného publika naznačovaly, že tu ten tolik důležitý kontakt mezi vystupujícími a sledujícími proběhl na jedničku a miláčkem večera se stala dlouhovlasá zpěvačka, která kromě bohatého hlasového fondu působila velmi uvolněně a přátelsky. Však si také následně vysloužila ten největší aplaus za právě odvedený výkon. Mauracher zahráli v šestičlenné sestavě a co se týče hudebního záběru, ten byl soudě alespoň dle posledních dvou skladeb, které jsem měl možnost vyslechnout, opravdu široký! Představte si situaci, kdy byste otevřeli každou hudební škatulku, na kterou si máte možnost sáhnout, vytáhli z ní na světlo to nejlepší, co obsahuje, vše vhodili do mixéru a výsledkem pak prolili mixážní pult a podle citu už jen doladili jednotlivé příchutě. Však to také na pódiu podle toho vypadalo. Oni prostě museli vystupovat v šesti! Sedmý muzikant už by se sem zkrátka přes ty pyramidy mašinek, nástrojů a odposlechů už nějak nevešel. Pět minut před osmou se Mauracher rozloučili a přítomnost zvukaře na pódiu naznačovala, že se bude přepojovat. Takže jasná volba - jestliže je vám lhostejná rezervace místa, které se vám právě podařilo urvat, pak je tu  možnost využít služeb baru či toalet, než na vlastní oči spatříte zlatý hřeb večera!

Vyklizeno, zapojeno, nastaveno, nastoupeno - začínáme!

I přes obrovskou zastavěnost pódia, bez níž by se Mauracher neobešli, už po patnácti, dvaceti minutách se jako mávnutím kouzelného proutku pódium zcela změnilo. Původní aparát byl odvezen, ten nový zapojen a připraven k použití. Světla opět potemněla, také hovor v sále se utišil a šest postav na pódiu spolu s vlastním zvukařem v sále se právě snažilo, aby si také pražský divák odnesl z koncertu ty nejlepší vzpomínky. Pokud jsme u samotného koncertování, Sofa Surfers promotion k desce tedy skutečně nepodceňují a kromě Prahy mají jenom v březnu dalších dvaadvacet zastávek, přičemž koncertují i dvanáct dnů po sobě! Solidní zápřah, co říkáte? Přesto se tohle vypětí na Mani Obeyovi, tedy hostujícímu zpěvákovi této formace, neprojevilo ani v nejmenším a on odvedl prvotřídní výkon, aniž by snad jednou zachraptěl. Už v úvodní White Noise (kterou jsem si oblíbil v remixu Stereo MCs) dal jasně najevo, že také takové ikony jako Seal nebo Xavier Naidoo mají ve Vídni schopného imitátora. Výškou sice Mani Sealovi nestačil, zato hlasově mu tady obstojně šlapal na paty a vzhledem k tomu, že kromě zpěvu je silný i v choreografii a tanci, byl to slušný zážitek také pro oči. Chytání se za hlavu, za srdce, vrtění celým tělem a rytmické poskakování doprovázelo bez zadýchání jeho frázování a kdo by snad něčemu nerozuměl, tomu pomáhalo obrovské plátno. Na něm totiž byly do vydařené modrobílé projekce (zde dominovaly hlavně ulice, pro VJe zajímavé budovy a open-air, na němž si kapela zahrála před masou lidí) vmontovány rukou psané titulky. Pan VJ byl také s projektem přímo na pódiu hned vedle klávesisty a svou předpřipravenou mozaiku stříhal na míru tak, aby aktuálně korespondovala s vokalistovým projevem. Zvukař, VJ, zpěvák, klávesista, bubeník, basák a kytarista, ti všichni se v těch čtvrt na devět starali o to, aby se nám v Akropoli líbilo. Tedy nejenom oni... Poslední dobou se rozplývám nad zvukovým zázemím, které tento klub vlastní a nejinak tomu bylo tentokrát. Ten zvuk vás zkrátka pevně sevřel do svých spárů ze všech stran a už nepustil. Osobně bych ho však poněkud ztlumil, protože hlavně při kytarových sólech, konkrétně v nejtvrdší skladbě večera, tedy v One Direction, už to opravdu bylo na hranici ztráty jednoho z pěti poznávacích smyslů, které člověk vlastní. Při téhle skladbě název projektu působil spíše jako hodně slušná nadsázka a One Direction si v ničem nezadala s nějakou vypalovačkou rockového koncertu. Těch pět hochů umělo ovšem také náležitě pohladit. Konkrétně ve skladbě Strings excelovaly pro tyto účely hned dvě kytary a vy jste si mohli připadat díky jejich zvonivému zvuku se zavřenýma očima jako na koncertu Coldplay, který se uskutečnil i přes nemoc Chrise Martina. České publikum nezklamalo a po každém kousku Vídeňáky odměnilo bouřlivým potleskem. Kdo by to byl řekl, že si ve čtvrtek udělá čas na návštěvu Prahy početná výprava z Děčína či kamarád z Moravského Krumlova? Sofa Surfers u nás už mají, jak se zdá, silnou fanouškovskou obec!

Napříč světem, napříč styly!

Každá minuta vystoupení jako by znamenala průzkum nějakého místa na mapě, takto barevné to ve čtvrtek bylo. Především v první části to působilo jako na výletu v Bristolu: nejsou tamhle Massive Attack, nemihli se tam vzadu Portishead? Ne, byl to pouhý optický klam, ale temná byla tahle startovací náplň opravdu slušně! Na deprese však příliš času nezbývalo, jen se Mani v kulichu chopil mikrofonu, najednou se vše začalo rozjasňovat a přímo tam u srdíčka hřát. Jasná byla ovšem také projekce - přiznám se, že takhle ostrý a vyčištěný obraz jsem na plátně dosud v klubu neviděl! Prostřednictvím plátna, respektive záznamu, jsme se také dočkali hostování rappera, který oslnil ve skladbě Elusive Scripts. Ta se objevila na albu Encounters a i když chlapci tohoto hosta autobusem nepřivezli, on k nám promlouval alespoň touto cestou. Mani mu ještě vypomáhal živě a mám takový pocit, že v sále tento zajímavý způsob použití playbacku vadil asi jen málokomu a sílu vystoupení pouze umocnil. Hlasivky se musí ovšem také šetřit a my se tak dočkali i jedné instrumentálky. Již před časem přemíchal Mad Professor Sofa Surfers track s názvem Beans & Rise a konkrétně ve skladbě Bon Voyage, kterou tu oni živě prezentovali, získal člověk pocit, že si toho z jeho dubového odkazu odnesli opravdu hodně. Možná by některé zvuky naechoval o něco více, možná by výsledek mnohem více nabasoval, ale atmosféru měl tenhle vyklidněný kousek opravdu hodnou nakrájení. Pokud bych se měl vyjádřit k výkonu úplně všech muzikantů, bicí možná maličko zaostávaly za nadprůměrným nasazením všech ostatních a snad také proto byly ukryty poněkud v pozadí. Těžko však hodnotit, když nevíme, jaká že ta akustika přímo na pódiu Akropole vlastně je... Přidávalo se celkem dvakrát a i když jsme se o to snažili sebevíc, toho třetího pokračování deset minut před desátou už jsme se bohužel nedočkali. Rušení nočního klidu se holt trestá pokutou a tu bych tedy Akropoli rozhodně nepřál!

Čtvrtek 16. března roku 2006 je odteď napevno uložen v mé šedé kůře mozkové. Splnil se mi totiž sen. Díky pořádající agentuře Rachot jsem byl na koncertu, kde spolu za tři sta padesát korun vstupného v den konání jamovali Massive Attack, Mad Professor, Coldplay a Seal. Jedna věc je však jistá - koncert by získal mnohem více barev a tvarů někde pod širým nebem, kde o čerstvý vzduch a radost z letního dovádění není nouze. A kdyby hned po Sofa Surfers zahráli třeba takoví Ralph Myerz & The Jack Herren Band, pro mě osobně by se jednalo o vrchol léta. A to jsem schopen odpřísáhnout už teď... Doufejme, že se k nám tahle parta ještě někdy podívá - fanoušky tady po čtvrteční exhibici už rozhodně má!

Foto: Dáša Černá